Kristýna Váchalová

Narodila jsem se v Čechách. Jelikož mě už jako dítě zajímala auta a vše kolem nich,  rozhodla jsem se jít studovat strojírenství. I přesto, že s tím můj otec úplně nesouzněl. Říkal: „Co budeš jako holka dělat ve strojírenství?“ Po škole jsem začala pracovat jako konstruktérka vysokozdvižných vozíků a pak pásových dopravníků pro těžký důlní průmysl. A pak jsem nastoupila do dceřiné společnosti firmy Daimler AG v Praze – konečně jsem se dostala do automobilového průmyslu, můj sen. A tím plnění mých snů nebylo u konce, ale teprve na začátku. A s tím souviselo i učení se… Poprvé jsem vycestovala služebně do Německa, přímo do fabriky Daimler AG v Sindelfingenu. Musela jsem překonat jazykovou bariéru. Ale po krátké době jsem si tam našla přátele, kteří mně pomáhali s jazykem. Dělala jsem v krátké době velké pokroky. Mé první projekty  se týkaly oblasti šasí jak osobních, tak i nákladních aut. U nákladního auta jsem se podílela na vývoji kastlíku na baterky. Od prvního konceptu až po realizaci. Auto bylo pak i vystavováno na IAA. A nedávno jsem ho viděla i tady v Plzni…

Pak jsem dostala jako projekt podílet se na vývoji 6válcového benzínového motoru pro osobní auta ve Stuttgartu. Stuttgart se stal na 11 let mým domovem. Jelikož přišla krize, Daimler začal šetřit, a já musela odejít z projektu. Mí kolegové v Daimleru byli s mojí prací velmi spokojeni. Neváhali a hledali pro mě jiný projekt. V té době byl podporovaný vývoj vodíkových aut, kde zrovna potřebovali někoho pro práci na  konstrukci. Tak jsem dostala velmi zajímavý projekt. Ve vývoji vodíkových aut jsem působila 8 let. Vyvíjela jsem sání a výfuky osobních aut. Spolupodílela jsem se na vývoji systému zachytávání a vypouštění vody z výfuku. Tento systém je možné použít u všech typů vodíkových aut a nechali jsme si jej patentovat. A k tomu jsem směla dělat první studie vodíkových systémů pro asi 5 různých nákladních aut. Od popelářského přes sklápěčku až po kamion. Vývoj vodíkových aut se pro mě stal velmi rychle srdcovou záležitostí, protože jsem v tom viděla smysl a budoucnost. A na tom se nic nezměnilo. Jsem velmi hrdá na to, že jsem měla tu možnost, a dokonce i získala patent. Já tomu říkala práce snů každého inženýra… Nicméně i tady jsem byla postavena před rozhodnutí. Ze začátku jsem práci dělala ze Stuttgartu, ale pak jsem musela přímo do firmy, která se vývojem vodíkových systémů zabývala. Firma NuCellSys sídlila necelých 40 km od Stuttgartu. Znamenalo to pro mě každodenní dojíždění, a tím pádem spoustu času stráveného na cestě. Ale to mě neodradilo. Ta práce mi za to stála. Jen z privátního života  mi mnoho nezůstalo, v podstatě jen víkendy… 

 Vedení Daimleru nicméně přestalo vidět smysl ve vývoji vodíkových aut, a tak byl pozastaven. Takže i já jsem musela odejít. Bylo to pro mě těžké… Ale opět jsem si na tom našla to dobré – konec dojíždění, a tím pádem více času na privátní život.

Další projekt na sebe nenechal dlouho čekat. V podstatě záhy, díky mému dobrému jménu, jsem dostala projekt na hybridních pohonech, a to opět ve Stuttgartu. Tam jsem  měla možnost  poprvé přičichnout k projektovému managementu.  Mou pracovní náplní byla pravidelná jednání s dodavateli, představování a prosazování změn u projektového managementu Daimleru, kontrolování výkresů od dodavatelů, kontrolování měřících protokolů jednotlivých dílů od dodavatelů, případné schvalování odchylek od výkresů a toleranční výpočty . V rámci projektu jsem se směla podílet sporadicky na víkendovém testování aut. Tím se splnil další můj sen. Skoro každý druhý víkend jsem měla nějaké testovací auto a směla s ním jezdit v podstatě, kde jsem chtěla. Takže jsem mohla za volanty různých luxusních aut poznávat nejen okolí Stuttgartu. 

Pak následoval projekt mimo automotive, a ještě k tomu daleko od domova – v Bavorsku. Musím se přiznat, že jsem tam vůbec nechtěla. Znamenalo to pro mě opět pendlování… A já jsem si myslela, že pendlování už mám dávno za sebou… Dostala jsem jako projekt podílet se na vývoji záchytných systémů v nákladových prostorách letadel Airbus. Tam jsem začala s výkresy a zjistila, že to, co je v Daimleru standard, nemusí být jinde. Mé výkresy byly pro tuto firmu velká výzva. Už dlouho měli v plánu se posunout dál, ale chyběl jim nějaký input. A ten se jim díky mně naskytl. Mé výkresy pro ně byly jako pilotní projekt, jelikož podle nich i vyráběli. Pak jsem tam dostala pro mě velmi zajímavý projekt. Testování dílů. Musela jsem si promyslet, jak je budu testovat. Zkonstruovat přípravky, nechat je vyrobit a pak v laboratoři sestavit testovací stanice. Až pak následovalo několikatýdenní testování různých dílů na různých testovacích stanicích, které bylo zakončeno psaním protokolu v anglickém jazyce. Opět další výzva a učení se… Nakonec jsem si i na Bavorsku našla tu jeho krásnou stránku. Jednak mě projekt po čase začal také naplňovat, ale hlavně: já miluji hory a přírodu. A jelikož sídlo firmy bylo v Miesbachu, což už je počátek Alp, tak jsem z kanceláře měla výhled na hory. V podstatě každý den po práci jsem vzala auto a jela do hor. Alespoň navečer jsem si mohla užít hory a tu krásnou přírodu. V létě jsem se jezdila koupat do horského jezera a užívat si poslední paprsky dne. Lidé v Bavorsku jsou velmi přátelští. Netrvalo dlouho a byla jsem pozvaná ke Stammtischi, kam jsem si od té doby pravidelně přisedávala k místním. A to je veliká pocta. Bavorsko mně nakonec přirostlo, i za tak krátkou dobu, k srdci. V horách jsem měla prostor na přemýšlení a hory mě neskutečně nabíjely, dodávaly mi tolik potřebnou energii. V horách jsem našla i uvědomění… Těžko se mi vracelo zpět do Stuttgartu napořád.

Poté následoval další a můj poslední projekt v Daimleru. Vyhrála jsem výběrové řízení na plné čáře. Byla jsem zodpovědná za různé díly sání 4válcového naftového motoru, určeného do 3 různých typů aut. Komunikovala jsem s dodavateli, prosazovala změny u projektového managementu Daimleru, vedla pravidelná jednaní s dodavateli a interními kolegy. Spolupracovala jsem občas s indickými kolegy. Řešila jsem různé kvalitativní problémy dílů, a to i přímo na výrobní lince.

V této fázi jsem cítila, že potřebuji udělat velkou změnu. A také jsem ji udělala. Rozhodla jsem se pro návrat do rodné vlasti. Opustila jsem svoji „práci snů“ a šla domů. Udělala jsem ten krok i přesto, že jsem neměla žádnou práci v Čechách. Pro mé kolegy  bylo toto mé rozhodnutí jako blesk z čistého nebe. Nevěřili a ptali se, jestli jsem si to dobře rozmyslela… Nebylo to lehké rozhodnutí, ale jsem za něj moc ráda…

Po návratu domů jsem si potřebovala dát pauzu. Prostě nic nedělat… A to jsem si dopřávala plnými doušky. V podstatě jsem si dala rok pauzu. Má pracovní kariéra byla pro mne velmi naplňující, ale zároveň náročná. Neměla jsem moc času na privátní život. Vždy je něco za něco…

Každý z mých projektů byl pro mě velkým přínosem a velkým posunem. Na každém projektu jsem se musela něco nového naučit. S každým projektem jsem poznávala nové lidi, což mám velmi ráda. Je to velmi obohacující. Jsem velmi ráda, že jsem měla možnost žít v Německu a poznávat jinou kulturu. Ač je Německo náš soused, tak je jejich kultura od té naší  odlišná. Ono stačí jet v rámci Německa do jiné spolkové země a už jsou vidět kulturní rozdíly. Bylo to pro mě velmi obohacující a poučné. Dívám se teď na svět jinýma očima. A mé shrnutí? Všude jsou nějaké problémy. Žádná země není lepší nebo horší. Jen jiná. Všude řeší nějaké problémy. Naopak si člověk může vzít z každé země to pozitivní a snažit se v životě vyvarovat těch negativních věcí. Každý člověk může zkusit žít jinak. Tak, jak by chtěl, aby se žilo. Se změnou života musí člověk začít u sebe. Může být inspirací druhým…

Po návratu domů jsem věděla, že se chci i nadále věnovat svému oboru. Ale trochu jinak. Chci předávat dál vše, co jsem se za svoji kariéru naučila. Mám dlouholetou praxi přímo v automobilce, ač jsem tam pracovala vždy jako externistka, takže bych ráda ukázala výrobním firmám tu druhou stránku věci. A to, jak to tam vlastně funguje. Proč jsou některé věci nastavené právě tak, jak jsou nastavené. Ráda bych poukázala na chyby, které dělá 80% dodavatelů a je jedno, z jaké země jsou. Ale nechci zůstat jen u toho poukazování na chyby. Chci ukázat, jak se těch chyb vyvarovat. Jak dělat práci lépe a efektivněji. Chci pomoci svým kolegyním a kolegům, a tím pádem i výrobním firmám.

Jsem na sebe hrdá a nejen já, ale i mí rodiče a celé mé okolí. Žena, která bez vysokoškolského vzdělání udělala kariéru v automobilovém průmyslu. A sklízela uznání nejen v automobilovém průmyslu a byla velmi žádaná. A tím moje cesta zdaleka nekončí…

Během svého ročního odpočinku jsem úplně nezahálela, ale dál se vzdělávala. Dělala jsem si přeškolení na profesionálního kouče s mezinárodní certifikací. Moje další poslání je předávat své cenné zkušenosti, a tím pomáhat druhým.

Jsem žena, které nechybí kuráž, odvaha a smysl pro humor… Žena, která umí překonávat překážky. A která se ráda podělí o své zkušenosti. Žena, která je jasným důkazem toho, že strojírenství není výhradně jen mužský obor… Žena, která si stanovuje svoje cíle, dosahuje jich a nastavuje si další a další…